PIM 2016

Z letošního PIMu mám hodně rozporuplné pocity. Snad se mi podaří sepsat všechno popravdě a na nic nezapomenu.

Ach ta naivita!

Začal bych přípravou. Plán jsem v hlavě tvořil od ledna a byl velmi smělý. Proč si také dávat malé cíle, že? Prvně jsem se chtěl na maraton připravovat poctivě, tak jsem si sám vytvořil 16 týdenní tréninkový plán ušitý na míru. Základní mustr jsem převzal z metody Hansonů, ke které přibyly mé oblíbené fartleky a hlavně dlouhé běhy nad 30 km. Musím říci, že příprava šla více než dobře, do nějakého 9 týdne se mi dařilo držet přesně plánu, možná ještě o malinko lépe než říkal plán, a vše prostě vycházelo. Hlavně dlouhé běhy nad 30 kilometrů byly za neskutečné časy. Jenže jak už to bývá, vše se pokazilo. Nejdřív na mě přišla lehká únava, bylo vidět na kontrolní desítce ve Kbelech, která byla sice čtvrt minuty pod 35, ale původní plány byly úplně jiné. To už jsem se v únavě lehce nacházel. Ale uvědomil jsem si to a na skoro dva týdny zvolnil = první výpadek z plánu. Energie se vrátila, ale přišel jiný problém – totálně se mi rozhodil žaludek. Už jsem s ním měl problémy na podzim, tenkrát vyřešilo vysazení lepku (držím do dneška), ale tentokrát ne a ne přijít na důvod. Ono opakované chození na záchod, nafouklé břicho a křeče nejsou pro kvalitní trénink moc vhodné. Pár závodů jsem s tím zkusil, ale nedopadly moc dobře – všechny za osobním očekáváním. Nejvíc mě mrzela 25 okolo Hluboké, kde jsem byl několikrát na záchodě během závodu a přišel jsem o dobrý čas (o umístění ani nešlo).

Břicho se mi podařilo vyřešit přibližně dva týdny před startem. Šlo o narušenou střevní mikroflóru – řešení bílé jogurty selského typu a kefír. Najednou zažívání v pohodě, trávení jakbysmet a běhy šly krásně. Dva detaily ale žaludek přinesl. První bylo lehounké navýšení váhy oproti optimálu (osobně cítím každým několik set gramů). Za druhé, dva týdny do maratonu člověk už nic nepoladí ani nenatrénuje. Šlo spíš o takové klusání a udržování. Přiznám se, že kdybych PIM neměl zadarmo v rámci mistrovství republiky, nikdo by mě tam ani nedostal. Kór po takovémto zakončení přípravy.

Do Prahy jsem vyrazil o den dříve. Na Expu zažil srandu při vydávání batohů – přijdu tam a týpek na mě spustil anglicky jakou barvu batohu bych rád. Když jsem mu řekl, že může klidně česky, tak málem spadl z višně. Asi fakt vypadám jako cizinec. 😀 Pak už jen sraz s Jirkou V., pobrouzdání po Expu (kde mě nic až na ochutnávky zdarma nezaujalo) a přesun k Jirkovi domů. Ještě krátký výklus s abecedou (já jí dělal prvně v životě) a už jen flákací večer s brzkým spánkem. Jirka si celkem dlouho tejpoval kyčel a já mezitím objevoval taje Instagramu. 😀 Jídlo jsem nepodcenil a jedl klasiku suchou rýži. Pro jistotu. Přeci jen 100% důvěra v žaludek chyběla…

Ráno brzké vstávání a přesun ke startu. Hezky už v sedm 15°C a jasno? Proč ne! Jirka jen prohodil, že start je za dvě hodiny a teplota bude určitě o pár stupňů vyšší. Nemýlil se… Kéž by! V zázemí odevzdání batohu, já se šel rozklusat a Jirka odešel směrem k A koridoru. Cestou se ještě dařilo potkávat spousta známých. V tom mám Prahu rád, vždy se tam sejde spousta srdcařů. 🙂 Rozklusání se povedlo, střeva se rozhýbala, odlehčení tedy proběhlo v pořádku (ne jako před Hlubokou – to jsem na záchodě nebyl) a v klidu jsem se lehoučkým klusem přesouval do koridoru. Deset minut do startu uteklo a já stále netušil jak závod rozběhnout. Jestli risknout, rozběhnout rychle a doufat, že výpadek v tréninku nebyl moc velký a nebo vyběhnout na nějaký rozumný čas – třeba 2:50 – na který bych normálně v pohodě měl? čím déle běhám, tím jsem blbější! Jasně, že jsem se rozhodl vsadit vše na jednu kartu a doufat. Přiznám se, že na čas 2:35 jsem ani nepomyslel, ale ve skrytu duše jsem doufal v 2:39. Na což jsem závod také nakonec rozběhl. V koridoru už byli všichni známí. Ještě lehký pokec před závodem, vyslechnutí hymny (moc nechápu proč jí hrají???), pak klasicky ohraná Vltava (nic bych proti ní neměl, ale Runczech její atmosféru díky hraní na úplně všech akcích totálně zkazil) a konečně se mohlo vyrazit.

Po startu

Snad prvně se povedlo nepřepálit start, ale jinak se mi první kilometry neběželo moc dobře. Nedařilo se nějak chytit správné tempo. Pořád mi kolísalo. Na čtvrtém kilometru se docela ustálilo a pak už to šlo. Vítr byl nepříjemný, ale aspoň chladil, bez něj slunce nepříjemně žhnulo a cítil jsem rychlé přehřívání. Přeci jenom x-měsíční trénink v nízkých teplotách tělo adaptuje na jinou teplotu než je 20°C ve stínu. Ani nevím jak, ale najednou jsem běžel ve skupince a běželo se mi celkem dobře. Při probíhání Staromákem byly nohy stále jako pírko. Ono energii přidala i zpráva, že Eva má rozběhnuto na čas 2:27! Podobné zprávy člověk slyší rád. K samotnému závodu toho o moc víc není. Na 15. kilometru mi najednou došlo, že to lehounké kručení žaludku není z hladu a od té doby nestál závod za moc. Na metě půlmaratonu jsem byl se skupinou přibližně 2 minuty za původně naplánovaným časem za 1:22:xx. chtěl jsem 1:19:20. Ještě den předtím jsem se bavil s Jirkou, že pokud to nepůjde, na půlce bude čas horší a nebudu se moc cítit, tak zvolním a závod doklušu. No… ještě asi tři kilometry jsem běžel se skupinkou jejich tempem, které mi ani nepřišlo rychlé, ale nechtěl jsem před ně kvůli nepříjemnému protivětru. ale potřeba záchodu byla stále citelnější. Jsem rád, že se mi otázkou kde je nejbližší záchod, podařilo rozesmát nějaké dva mladé pořadatele tk, že určitě začali smíchy i slzet. No, mně neporadili. 😀 U občerstvení kolem 25. km jsem závod psychicky zabalil. Střeva mě totiž dohnala na Toi-Toi a mě definitivně došlo, že na žádný dobrý čas už není. Od té doby klus a boj s chutí vzdát a v klidu si dojít do cíle. Jenže na 30. kilometru stál vedle trati Jirka Homoláč a já si řekl, že teď prostě doběhnu. Přeci nevzdám závod jen kvůli na nic pocitům. Nic proti Jirkovi, jeho rozhodnutí ukončit plně chápu. Být v jeho situaci, asi limit ani v Praze nezkouším. Je to něco, že to zkusil s tak málo regenerací. Největší nechuť k pokračování byla u Čechova mostu. Pařížská tak blízko, jen zvolnit do chůze a přejít most… Ne, prostě jsem běžel. Na 36. km mě doběhl Petr Hošna a v klidu si to o něco rychlejším tempem pelášil do cíle. Stačili jsme prohodit sotva pár vět. Tenhle kluk je talent, škoda, že má kvůli práci málo času na běh. Poslední kilometry na slunečném grilu byly takové delší než ostatní, ale utekly celkem rychle bez nějakých větších problémů. Na jednom místě jsem sice zastavil do dřepu kvůli divným pocitům u šlach pravého kolena, ale hned jsem pokračoval. Na začátku Pařížské jsem se snažil vymámit kolo z projíždějícího cyklisty a zrovna mě při tom viděla Lenka H. To bylo keců, co se flákám?! No, prostě jsem to vyklusával, tak jsem vtipkoval s okolím. 😀 Pařížská pohodička, posledních 200 metrů lehké zrychlení a v cíli zklamání. Ono doběhnout do cíle o 18 minut později oproti plánu není nic světoborného. (Přikládám odkaz na video – je krásně vidět má nespokojenost v cíli. 😀 )

Pařížská (cca 250 m před cílem)

A na co jsem v cíli myslel? Kde je nejbližší Toi-Toi! Nic jiného mě nezajímalo. Ani ta medaile za účast. Která je každým rokem blíž a blíž slonímu uchu. Nepochopím. Největší odměna stála 200 metrů za cílem – krásná zelená Toi-Toi. Ta úleva. Jak je vidět, má střeva mě opět zklamala. Pak už jen v klidu do sprchy, pak slunění spojené s lehkým protažením a po potkání Jirky přesun do hospody na pár pozávodních pivek spojených s pokecem s Babičáky. Je to super grupa běhajících bláznů! Tak nějak jsem tam hodil za hlavu neúspěch a nechal se nalákat Pavlem na podzimní akci v Chorvatsku. O tom kdyžtak jindy. Pak už jen rychle domů, večer jsem slíbil diváckou účast na kamarádovu koncertu orchestru.

Abych se vrátil k žaludku. Maraton mi organismus tak rozhodil, že se mi ho povedlo dostat pod kontrolu až ve čtvrtek dopoledne. Nějak mi to ze sportovního hlediska nevadilo, stejně jsem neběhal. Ale lehce diskomfortní to bylo.

Maraton hodnotím dobře i záporně.

• Co se povedlo – Doběhl jsem. Pod tři hodiny. Díky doklusání druhé půlky bez nějaké větší únavy. Tělo neunavené. Byla sranda. Znovu – nevzdal jsem! Jsem rád, že jsem to zkusil na čas 2:39 rozběhnout. Uzrály nové plány – chuť k běhu je! Technika bez problémů udržená od startu do cíle.
• Co se nepovedlo – Tempo 3:46/km je pro mě prostě momentálně neudržitelné. Počasí – slunce + vítr. Žaludek opět zklamal. Proč jsem najednou tak hotový z blbých 42 km?

Prý diplom 😀