Dva dny po maratonu a já jsem stále plný dojmů. I přes to, že několik dní před závodem se mi z jídelníčku a celé přípravy stala anarchie, se mi podařilo zaběhnout úplný čas snů. Lehká anarchie začala už ve středu, kdy jsem dostal od CSFD vstupenku na premiéru Captain America: The Winter Soldier a tu jsem si nemohl nechat ujít. Celé to bylo spojené ještě s následujícím popíjením a ne moc spánku ze středy na čtvrtek. Ze čtvrtka na pátek lehké dospání, v pátek dopoledne poslední před-maratonský běh a večer zase anarchie, tentokrát bowling a po něm beer-pong. Ono by se to i dalo, ale díky sobotnímu odjezdu do Bratislavy ve 4:30 ráno jsem naspal necelé čtyři hodiny. Původně jsem plánoval spát po cestě, ale bohužel se mi nepodařilo usnout…
Zorientovat v Bratislavě se mi podařilo pár minut po příjezdu a hned směr registrace. Najít obchodní centrum Eurovea mi nedělalo žádné větší potíže, ale najít tam registraci už ano. Přišel jsem totiž z druhé strany a po celém obchodním centru nebylo nikde žádné značení. No, nakonec se zadařilo a registraci jsem našel, ale dalo to zabrat. Registrační balíček nic moc. V propozicích byl slíben účastnický batůžek a lístek na sobotní pasta párty. Asi jsem špatně koukal nebo nevím, ale ani jedno se mi nedostalo. Pokud tedy pořadatelé nechtějí té igelitce se dvěma provázky říkat účastnický batůžek. Nevadí, přebral jsem a šel se vykydnout na břeh Dunaje a čekat na kamarádku. Díky stávkující elektronické komunikaci dostala mou sms až hodinu po odeslání a další hodinu jí trvala cesta, ale nějak mi to nevadilo. Podařilo se mi totiž na hodinku vytuhnout. Kolem chodili lidi, já si spal, no idylka. Ještě než kamarádka přišla, tak se mi podařilo vyběhnout si na stánku Fa deodorant, takže aspoň k něčemu bylo to čekání dobré.
Pak oběd a rychlá ukázka města, která se protáhla na dobré tři hodiny. Viděl jsem všechno možné, většinu se mi podařilo okamžitě zapomenout. Ovšem, na fakultu Farmakologie, na které Lucka studuje, jen tak nezapomenu. Stará oprýskaná budova s profukujícími okny, uvnitř opadanou omítkou a vším omláceným, no od výstavby podle mě do té školy neinvestoval nikdo ani jednu slovenskou korunu a eura už vůbec ne. Ještě větší kontrast byl v porovnání s vedle stojícím Zimním stadionem Ondřeje Nepely. Opravdu zážitek. V porovnání s tím jsou Brněnské školy o století jinde.
Každopádně po prohlídce školy jsem byl už totálně zničený, takže směr vysokoškolské koleje. Tam se mi podařilo na dvě hodiny dát šlofíka, potom jsem zaplatil nocleh, který mě vyšel jako studenta na neuvěřitelnou pálku 2,5 Eur! (hostely ve městě kolem 20 Eur za noc) a šlo se směr město. Bylo domluvené sushi – sněz co můžeš. Přiznám se, že jsem na něčem podobném byl prvně. Několik metrů dlouhý stůl ve stylu švédského, kde nebylo jen sushi, ale i různá jiná asijská jídla, ovoce, zákusky a i oddělení se syrovými mořskými plody, které si člověk vybral podle chuti a kuchaři mu je udělali s omáčkou podle vlastního výběru. Prostě super zážitek. Mé veganské stravování šlo naprosto stranou a já jen jedl a jedl. Totálně se mi podařilo přejíst, až mi bylo těžko. Jednu pozitivní stránku to mělo, převážně se jednalo o sacharidy. Nebudu lhát, byl jsem ubitý jako pes, takže jsem usnul hodně brzy.
Vstávání na pohodu, cesta taky. V MHD bylo plno běžců. Nějak mě cestou píchalo v pravé noze, jakoby holeň, ale nevěnoval jsem tomu pozornost, nic co by po rozehřátí nezmizelo. Na místě už byla spousta lidí, fronty na záchody delší než jsem čekal, takže když mi Lucka při převlékání řekla, že je 9:35, hodně jsem zrychlil. Dost mě naštvalo hledání úschovny, já prostě nikde neviděl žádné značení a pořád jsme jí nemohli najít. Až, když jsme se podruhé zeptali, tak nás poslali správně. To už ale nebylo moc času, tak jsem tam nechal Lucku s báglem a sám se šel rozběhat. Dohromady to nemohl být ani kilometr, ale cítil jsem, že mi to stačí a píchání v pravé holeni ustalo. Ještě jsem se snažil najít Lucku u úschovny, ale nepodařilo se. Alespoň jsem potkal Míru Vostrého a pokecal s ním. Je to blázen, v sobotu půlmaraton a v neděli maraton.
Lucka nebyla ani na domluveném místě u fontány a tak jsem se přesunul do startovního koridoru. Trochu pozdě, do startu zbývaly asi tři minuty a koridory se už promíchaly. Ke stratu jsem to měl dobrých 150 m. Prodíral jsem se davem, ale po pár desítkách metrech už to nešlo. Stál jsem někde u vodiče na 3:45. Prostě úplně špatně. Vykašlal jsem se na to, přelezl závory a celou tu masu lidí předběhl až dopředu. Hezky kousek za vodiče na 3 hodiny, kterého jsem se hodlal většinu závodu držet. Sotva jsem se uklidnil, bylo odstartováno. Všude kolem mě pípaly hodinky a všichni začali poklusávat na místě. Přišlo mi to zbytečné a tak jsem ještě těch dobrých 15 sekund šel. Hodinky mě taky netrápily, ležely totiž zapomenuté doma na pracovním stole. Nějak mi to nevadilo, plán byl jednoduchý, držet se na dohled vodičům na tři hodiny a kolem 35. km vystartovat a nahnat nějaký čas. Vysněný čas byl 2h 58m. Počasí přímo stvořené pro běh, oproti sobotě, kdy bylo neuvěřitelně dusno, byl vzduch svěží, díky mrakům nepražilo slunce a ani vítr nefoukal, možná malinko, ale ne tolik, aby nějak ovlivnil výsledný čas. Ve srovnání s Nantes naprosté bezvětří. Vodiči mi mírně utekli, ale stále jsem se jim bez problémů držel na dohled a jen si užíval okolí trati a sledoval jsem běžecké styly kolem mě. Ráno jsem totiž na DM četl Zdendův příspěvek styly se zaobírající a prostě mi uvízl v hlavě. Abych se přiznal, nic moc, u nějakých lidí jsem se jenom divil, že je nic nebolí. A to ani první stovka, když nás míjela nebyla nějaká úžasná. Hodně z těch nejrychlejších mělo vystrčenou hlavu dopředu jako takové ty sošky s kývající hlavou. Prostě hrozný pohled. Fakt by mě zajímalo, jak vypadám při běhu já. Tempo mi přišlo výklusové a pomalu jsem se začal přibližovat k vodičů. Ale stále jsem si říkal: „Neblbni! Drž se zpátky! Nechceš skončit jako na Mercury!“ K vodičům jsem se dostal na 9. km, ale hned mi zase odběhli, musel jsem totiž na malou. Stačilo pár minut a někde za 10. km už jsem běžel s nimi. Čtvrt pomalu za námi a já necítil ani náznak sebemenších problémů nebo únavy. Neskutečně jsem si závod užíval. Trať oproti loňskému ročníku nevedla přes most, ale starým městem. Ten úsek mi přišel z celé tratě nejhezčí a i lidé tam nejvíc fandili. Poté přišel rovný úsek podél vody před otočkou 3 km do cíle celý v protivětru, který mi ale nijak nevadil, protože poslední následující 3 km do cíle byly s větrem v zádech. Půlmaraton jsem probíhal hned za vodiči v čase 1:29:33.
Pořád v pohodě. Ale pro jistotu jsem si párkrát ucucl z energy gelu, který jsem celou dobu nesl od startu v rukou a přehazoval ho z jedné ruky do druhé. Běželo se mi tak krásně, že jsem si i povídal s ostatními běžci ve skupince, která oproti první půlce pěkně prořídla, půlmaratonci už skončili. Někde kolem 28. km jsme doběhli Petra Kaňovského, který nevypadal moc dobře, očividně procházel krizí. Na 31. km jsem se Petra zeptal na čas a nevěřil jsem svým uším. Už mi bylo stoprocentně jasné, že pod tři hodiny to nebude problém. Stále jsem cítil, že energie je dostatek a tak mi 31. km přišel dobrý na nástup rychlejšího tempa. Prostě jsem se odpoutal od skupinky a běžel. Za nedlouho už jsem vodiče neviděl a posledních 10 km si neskutečně užíval. Předbíhal jsem jednoho běžce za druhým a přitom se smál a všechny povzbuzoval. Za každou podanou vodu poděkoval a prostě si to celkově užil. Jedna dobrovolnice na 35. km nevěřila svým očím, prý: „On mi za tu vodu poděkoval a ještě se u toho smál. Jako by byl na procházce!“ To mi vlilo ještě víc energie do žil. Nejvíc super to bylo poslední tři km, když jsem se na 39. km dozvěděl, že do tří hodin zbývá 11 minut a já pořád zrychloval. Cílová rovinka byla jedna velká užívačka, hezky jsem si jí odsprintoval. Nevěřil jsem vlastním očím, já to dal v oficiálním čase 2:56:39! Necelou minutu za mnou doběhla 3. žena maratonu. Tu jsem taky povzbudil úsměvem, když jsem jí míjel a řekl jí, že krásně běží. Prostě a jednoduše jsem hodně dlouho lepší závod nezažil!
Výsledky bych rozepsal, ale podle mě budou obrázky lepší:
Takže s klidným srdcem můžu Bratislavský maraton doporučit, má nádhernou trať a slabší organizace se dá odpustit. Moje anarchie před závodem taky nebyla špatná a vidím to tak, že před příštím maratonem se opět večer nehorázně přejím. Prostě se všechno povedlo, já se dobře vyspal, dobře předtím jedl, počasí vyšlo a atmosféra byla úžasná. Ani puchýře se neudělaly, i přes to, že jsem běžel ve stejných botách jako Mercury, tedy šlupky Inov-8 Road-X-Treme 138. Super víkend! Jen houšť! Že bych příště zkusil atakovat čas 2:50? 🙂
PS: Video z cílové rovinky přidám brzy v dalším příspěvku. 😉
KN - můj život v pohybu a dechu 